Ztráta

Sama sebe se teď ptám,
odpověď v tichu nenalézám.
A tak běžím z kopce dolů,
do údolí za tvým stínem
a tiše se tě ptám,
kudy a kam.

Tvá cesta hluboká,
tajemstvím zastřená,
avšak já to tuším,
bude tvrdě nádherná.

Ztráta tebe bolí děsně,
slza v oku jeví se ti směšně.
Avšak já tě chápu,
ale ve své duši se drápu.

Moje srdce plné ohně,
pobuřuje touhu v tobě.
Vodou hasím oheň,
vzduchem hojím rány,
zemí hledám stabilitu,
avšak nacházím jen ztrátu.

Boj o holé bytí

Když se sny rozplynou
zůstane vám vaše holá podstata.

Osamocená duše chodí vzhůru,
snaží se lézt po terénu.
Znovu pořád leze,
ono to nejde.

Chytá se každého kamene,
v ruce jí slabost zůstane.
Drásá sama sebe,
čím víc se vzdaluje.

Sama sebe…. zapomněla,
kdo a proč tu je.

Hledí vzhůru,
vrchol v nedohlednu,
Stále leze výš a výš,
Duše se pere víc a víc.

Třeba začne zase lítat,
duše rozdrásaná,
na padrť rozervaná.

Je tu sama,
asi se pustí,
začíná boj o holé bytí,
už není zbytí.

Čas pravdy (děkuji, že jste mne v tom nenechali :-))

Docházím k samotě a možná i v míru.
Zásah ztráty potřebný a k čemu?
K práci odkládanou už pár pěkných století.

Slibem planetě co jsem dala,
místo toho jsem muže milovala.
A i když to bolí,
vyhnutí asi není.

Cestou dvojí nelze žít,
mám přestat pozemský život žít a začít dřít.
Sama sobě cestu odkládám,
jenom proto, abych milovala.
Miluju tuhle planetu a
chtěla bych se vzdát původu.
Milovat jako člověk bez údělu.

Tato planeta je tak krásná,
měla bych na ní pracovat, aby se zachovala.
Nebude šance se sem vrátit,
milovat pozemský život.
Měla bych pokročit dál,
nevzdávat se svého původu.

Co se stane,
zřeknu li se ho?
Pokročit k úkolu bylo mi dáno,
bylo mi vzato, co jsem milovala.
Milovala jsem tu všecko,

Teď je ze mne trosečník.